Život je bohatší než všechny teorie
Bronnie Wareová pracovala mnoho let se starými a umírajícími lidmi, sdílela s nimi poslední chvíle života. Na svém blogu zveřejnila pět nejčastějších věcí, kterých umírající lidé litují. Jak se se svými klienty bavila o tom, čeho v životě litují, některá témata se začala opakovat a na základě jejího blogu pak vyšla celá kniha The Top Five Regrets of the Dying. Zde je shrnutí:
1) Přál bych si, abych měl odvahu žít život podle sebe, ne život podle očekávání druhých:To byla nejčastější lítost ze všech. Když si lidé uvědomí, že jejich život je téměř u konce a podívají se zpět, jednoduše vidí, kolik snů zůstalo nenaplněných. Většina lidí si nenaplnila ani polovinu svých snů a musela umřít s vědomím, že to bylo volbami, které udělali ...
2) Přál bych si, abych býval tolik nepracoval:Toto tvrdil každý umírající muž, se kterým se setkala. Propásli dětství svých dětí a společnost svých rodičů. Ženy tuto lítost také zmiňovaly. Jelikož ale patřily ke starší generaci, většinou nebyly nositelky výdělku. Všichni muži, se kterými jsem pracovala, hluboce litovali, že strávili tak velkou část svého života prací ...
3) Přál bych si, abych býval měl více kuráže vyjádřit své pocity:Mnozí lidé potlačovali své pocity s cílem zůstat za dobře s okolím. Výsledkem byl život na lécích a fakt, že nikdy nebyli opravdu sami sebou. Mnozí si přivodili různá onemocnění vztahující se k zahořklosti a křivdám, které s sebou nesli ...
4) Přál bych si, abych zůstal v kontaktu se svými přáteli: Lidé se většinou plně neuvědomí důležitost starých přátel, dokud se neocitnou na smrtelné posteli. A v ten moment již většinou není možné je dohledávat. Někteří se nechali svými životy natolik polapit, že jim "zlatá" přátelství s lety utekla. Každému, když umírá, chybí staří přátelé ...
5) Přál bych si, abych si dovolil být šťastnější:Toto je překvapivě velmi časté přání. Mnozí si až do konce neuvědomili, že štěstí je volba (alespoň pro většinu z nás). Zamrzli ve starých vzorcích a zvycích. Takzvaný komfort rodiny zaplavil jejich emoce stejně jako fyzické životy. Hluboce v sobě však touží po opravdovém smíchu ...
V hraničních situacích a v očekávání smrti reagují lidé často podle toho, zda očekávaný konec se týká pouze jich samotných a oni mají opouštět svět, "zatímco svět půjde klidně dál", nebo se týká většího lidského společenství. A to může teoretická očekávání postavit docela na hlavu. Ve své knížce Utajené dějiny podnebí píše Jiří Svoboda (bez udání odkazu) o davových panikách, které způsobilo objevení Halleyovy komety začátkem 20. století, a o reakcích, které tyto paniky mezi obyvatelstvem vyvolaly:
Již po několik neděl tone obyvatelstvo ve stálém strachu před příchodem Halleyovy komety a panuje všeobecné přesvědčení, že nastane konec světa, poněvadž kometa Zemi jistě rozbije. Když v noci na úterek vypukl v obci osm kilometrů vzdálené velký požár, jehož záře červeně zbarvila oblohu, myslil ponocný, že hrozná kometa se již blíží, v úzkosti troubil na roh ze všech sil a probudil celou vesnici ze spánku pronikavým voláním: "Soudný den je tady!" Poděšení lidé vybíhali polonazí z domů, aby skončili bídný pozemský život aspoň pod širým nebem ... Rychle byly vyneseny zásoby potravin a nápojů a na návrších počaly u planoucích ohňů pravé orgie požitků. Všichni v rychlosti jedli a pili, co kdo mohl, a chvílemi se také modlili, aby ani jejich duše nebyla zkrácena... Všechny ohledy a přetvářky zmizely, každý jevil se takovým, jakým byl... Hojné víno počalo jeviti účinek a brzy nebylo v celé vesnici střízlivého člověka. Výskali, tančili a veselili se, až většinou vysíleni klesli k zemi a usnuli. K velikému překvapení probudili se za jasného dne a nemohli se vzpamatovat z údivu, že nenastal konec světa, jak se mělo státi. Byli tím upřímně pobouřeni...
Jak vidno, stal se hraniční zážitek blízkosti smrti jen pro malou část účastníků podnětem k hlubší existenciální či duchovní reflexi, jak o tom píše Bronnie Wareová. Už vůbec nenacházíme známky touhy po proměně stávajících životních hodnot a způsobů života, jak o tom mluví individuální svědectví setkání se smrtí. Život - a to i život tváří v tvář smrti - je zřejmě daleko bohatší, než všechny teorie, které si o něm vytváříme.