Psychospirituální krize?

Na nejhlubší rovině se k otázkám náboženské víry a smyslu života mohou vztahovat zážitky spojené se změněnými stavy vědomí, které někdy bývají označovány jako psychospirituální krize. Tyto "vědomí rozšiřující zážitky" bývají zhusta považovány za samostatnou diagnostickou jednotku se specifickou symptomatologií. V rámci hagioterapeutického pojetí lze ale hovořit o jejich spirituální povaze až podle způsobu jejich existenciálního zpracování. Podstatné je, zda tyto prožitky vedou člověka k pozitivním proměnám v jeho názorovém a hodnotovém systému a jsou případně transformovány v oslovení v oblasti životního smyslu. Sama přítomnost náboženských obrazů či transpersonálních prožitků nemusí diagnosticky nic znamenat. Pouze je-li spojena s proměnou člověka ve směru jeho větší zralosti a integrity, pak - při zpětném hodnocení - lze podle mého soudu tyto prožitky označit jako psychospirituální krizi.

Například Jana, osmnáctiletá středoškolačka, u níž po několika aplikacích pervitinu propukla toxická psychóza. Pod jejím vlivem prožila setkání s ďáblem, který ji vybízel k braní drog a za odměnu jí nabízel čarodějnickou moc a nové jméno Azrael. Což Jana s nadšením přijala, vrhla se do drogového abúzu a po několika dnech se u ní začaly objevovat zážitky mimořádných "čarodějnických" schopností - měla pocit, že dokáže zapínat a vypínat světla pouhou mentální energií, že způsobuje levitování vzdálených předmětů, že dokáže číst myšlenky druhých lidí. Protože projevy toxické psychózy byly velmi bouřlivé, skončila po několika dnech na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny. Jak ale příznaky toxického stavu odeznívaly, Jana získávala na své zážitky skeptický náhled a sama o nich začala mluvit jako o halucinacích a projevech psychózy. Před propuštěním ovšem navštívila ošetřujícího lékaře a opatrně se ho ptala, co si on o jejím zážitku myslí. "Byl to ďábel, nebo to nebyl ďábel?" ptala se. Lékař váhal, ale pak upřímně řekl, že podle něho to ďábel "byl". I když - pochopitelně - v jiném smyslu, než jak ho Jana ve svých halucinacích zažívala. "Abúzus drog a toxická psychóza přece není od Boha" řekl jí. Jana chvíli přemýšlela, zdálo se, že rozumí a po propuštění z hospitalizace zařadila uvedený zážitek do svého života jako pozitivní životní oslovení. Přihlásila se ke studiu na teologické fakultě a po jejím absolvování se začala věnovat práci v církevní charitativní organizaci.

V rámci hagioterapeutického pojetí, tedy z hlediska zpětného pohledu (!), by bylo samozřejmě možné označit Janin zážitek za psychospirituální krizi. I když z hlediska psychiatrie šlo o učebnicový příklad toxické psychózy. To všechno v úplném protikladu k prožitkům, jimiž procházela Helena, i když ta se také "setkala s ďáblem" a její prožitky byly po obsahové stránce Janiným prožitkům velmi podobné.

Helena pracovala v Léčebně jako sanitářka. Byla po maturitě, zajímala o mystiku, náboženství a magii, konvertovala ke křesťanství a byla unesena hlubokými spirituálními spisy svaté Terezie z Avily a Jana z Kříže ... Pak ale začala potkávat "trpaslíky". Jak vypadali, o tom nemluvila, ale o realitě svých setkání byla nevývratně přesvědčena. Své zážitky vnímala jako projev své hluboké duchovní citlivosti a "jemno-hmotností" své mysli. Po několika měsících začala potkávat i postavy ze záhrobí. Nejprve ty osoby, které osobně znala a o nichž věděla, že zemřeli na pavilonu, kde pracovala. Pak ale i jiné zemřelé, které podle svých slov rozpoznávala nejen podle jejich vzezření, ale i podle toho, že chodili ponořeni po kolena v zemi. Svá setkání prožívala s velkou hrůzou a bylo jasné, že se ocitla na hranici psychózy. Nabídku farmakologické léčby ale razantně odmítala a záhy odešla z bohnické léčebny a našla si nové zaměstnání, začala prodávat knížky v antikvariátu. Změnou pracoviště i jejím celkovým osobnostním zráním postupně v řádu měsíců spontánně zmizeli jak "mrtví", tak i "trpaslíci" ...

Přes okultně spirituální tématiku bylo jasné, že označit Heleniny prožitky za psychospirituální krizi by bylo vzhledem k jejich destruktivnímu vlivu nesmyslné. I když šlo o spontánně vzniklý stav, bez jakéhokoliv vlivu toxických látek. Konec konců po několika letech se Helena setkala s jedním bývalým pacientem Léčebny, který v dobách totality pálil veřejně jakési sovětské vlajky, ale protože nebyl disident, ale ve skutečnosti trpěl sexuálně kompulzivní pyromanií, našel si po revoluci nové zaměstnání - stal se zaměstnancem krematoria. Protože se s Helenou osobně znal, pozval ji na "exkurzi" na své nové pracoviště (za běžného provozu, pochopitelně) a Helena neprozřetelně souhlasila. O tom, co v krematoriu zažívala, odmítala hovořit, pouze opakovala, že to bylo strašné. I když samozřejmě - opět se objevili mrtví, opět se objevili trpaslíci a tentokrát i ďábel. Zřejmě jen díky tomu, že již byla starší, psychicky integrovanější a zralejší, vizuální halucinace - tentokrát již po dvou týdnech - spontánně vymizely. I když ona sama si přítomnost svých vizí vysvětlovala svojí zralou duchovností, o jejich dezintegrujících dopadech na její psychiku (a tedy o kontra charakteru reálné psychospirituální krize) nemohlo být zjevně žádných pochyb.

Poznámka: Reálie obou kazuistik, které by mohly vést k identifikaci jednotlivých osob, jsou záměrně změněny